Životopis
Psal jsem ho za ta léta už mnohokrát, obvykle přizpůsobený poptávce. Již jako malý chlapec jsem .... atd, atd. A tak mne učil táta. Učil jsem se točit na hrnčířském kruhu, rozumět glazurám, pecím, pálení, přípravě hlíny a spoustě dalších věcí. To bylo řemeslo, a na vysoké úrovni. Táta byl keramik, to on založil v Litomyšli dílnu, kde zavedl malovanou keramiku. Ale modelovali u něho i profesoři a studenti z pražské UMPRUM, Hladík, Simota a další.
Začal jsem dělat keramiku jinou, po svém. První výstavu jsem uspořádal 68. roce. Pak jsem se stal členem tehhdejšího Českého fondu výtvarných umění. A mohl jsem vystavovat v Galeriích Díla v celé republice, podařilo se i několik výstav zahraničních. Šťastný zlom nastal v 89. roce. Založil jsem Atelier DUKE Bohemia, který tvoří interiérovou keramiku podle mých návrhů. Já jsem tím získal fantastickou věc - čas na plastiky, které jsem do té doby mohl dělat jen málokdy. Dělal jsem cyklus 14 plastik, KŘÍŽOVOU CESTU. Je to nejkrásnější zakázka mého života. Je osazena do zdi kostela. Nejkrásnějším uznáním mé práce se stalo poděkování a uznání biskupa královéhradecké diecéze Dominika Duky.
Dělal jsem plastiky pro Hotel Zlatá hvězda v Litomyšli, obě jsou inspirované Smetanovou hudbou. A také jsem přešel na ryby, dělal jsem totiž plastiku pro Rybářství v Litomyšli. To je zase jiné téma, příroda, voda. A ještě plastiky pro Rehabilitační ústav v Brandýse nad Orlicí, a je to spolupráce krásná.
Začátkem léta jsem dostal nabídku na stálou expozici v zámeckých sklepích litomyšlského zámku, kde má již několik let svoji expozici vynikající sochař Olbram Zoubek. Bylo pro mne velkým uznáním tuto nabídku využít, zvláště když nabídka byla uznána i od Olbrama Zoubka.
Nyní jsem členem Unie výtvarných umělců ČR, místopředsedou Unie výtvarných umělců v Hradci Králové, a členem Sdružení výtvarných umělců-keramiků ČR.
TOLIK PRAVÍ OFICIÁLNÍ ŽIVOTOPIS.
JENŽE SUCHÁ JE TEORIE A BOHATÝ STROM ŽIVOTA.
TAK SE PODÍVEJTE:
18. října přijeli bronzaři, s přivezli plastiky. Jsou krásné, potřebují jen ještě doladit, ale to si dělám sám. Bylo to krásné, jenže mělo to háček. U jedné sochy, Veroniky, se u modelu ulomila hlava. To by nebylo nic hrozného, jenže hlava se ztratila. Prohledali firmu, sklady, všecko. Nic. Auto. Nic. Ze zoufalství i doma, nic. A tak mám Veroniku jen jednu.
Naštěstí všechno dělám dvakrát, jistoty není nikdy dost. Mám doma ještě jednu, a když ji vypálím, bude připravená k odlévání.
Ale i tak, jak se mohla hlava ztratit? A byla hezká, asi nejhezčí ze všech. To ta druhá Veronika už je jiná.
2023
Jsou prázdniny, a tak jsem opustil ateliér a odjel jsem do lesů. Odlévání bronzů vázne, na ty moje je potřeba opravdový odborník.
A v lese je tak krásně. V těch parnech přes 35 stupňů, i teď, když se ochladilo a topíme. Je vlhko, a tak začaly růst houby, to je moje vášeň.
Jak jsem dělal filmovou klapku
Je to na mém blogu, podívejte se
Jak jsem dělal velkou figuru
Naše Alena, jinak majitelka tří galerií, chtěla velkou figuru. Proč ne. Jenže pec je vysoká jen jeden metr, což sice normálně stačí, ale takhle ...
Tak dál. ono by to stejně nešlo udělat vcelku. A teď, jak má být vysoká. 180 cm. To je moc. Takže po částech. Návrh nakreslený byl, a tak mi pomáhala manželka udělat nějakou počítačovou představu. A tak jsme seděli před počítačem, a já jsem jen říkal - takhle ne, to se nevejde do pece. To ne, to se zhroutí vlastní vahou. To taky ne. Ne. Ne. Manželka dělala nemožné, ale něco z toho přece jen bylo.
Takže figura bude ze tří dílů, bude se dělit takhle, no, zkusím to. Jenže ouvej. Tělo figury je přece jen moc vysoké, když to spojím, tak to prostě spadne. A začíná se znova. Už jsem chytřejší, každý díl nechám zaschnout, tím se zpevní. Jo, zpevní. Jenže ono to schne tak jako všechno, jenže teď vadí, že jsou díly nahoře sušší. To musí být stejné. A tak začalo převracení, zabalování do igelitu, a po několika hodinách znovu. Ale seschlo se to nakonec stejně, a mohl jsem to složit dohromady. Jo, teď měly múzy dovolenou. Ale ta jim skončila, když jsem začal modelovat. To je práce, pro kterou to dělám, hlína se ochotně podvoluje mým ideám.
A konečně to uschlo. A může to, po částech, do pece. A je to tady. Hlavní kus je o jeden centimetr vyšší, špatně jsem spočítal seschnutí hlíny při sušení. Tak co s tím. Zkrátit to nejde nikde bez porušení figury. Ale kdyby se to ... Vešlo se to. A zase nastavit program pece podle toho, jak jsem si to představoval. A dva dny čekat. Nechám pec zchladnout pomalu, otevřu později než obvykle, to pro jistotu. Pec jsem, opět pro jistotu, otevřel sám. Totiž - žena při otevírání pece přináší smůlu. Asi i předkové s napětím očekávali, co z té pece vlastně vyleze. A vylezla. Celá, krásná, bez jediné prasklinky. A to je konec. Vlastně není. Musí se ještě dopravit do bronzárny. Jak, čím? Aby se ani kousek neodlomil? je pálená na nižší teplotu, aby se tak nesrazila, a tak je křehká. A tak jsem vyrobil bednu, vlastně to vypadalo jako rakev, když jsem ji ještě obložil molitany, aby se nemohla pohnout. Teď už to není na mě.
A pak jsme ji přivezli z bronzárny. Taky po kouskách, i oni mají pec jen jeden metr. Sestavil jsem ji v ateliéru. To byla chyba. Je těžká, a přenést ji těch pár metrů do galerie nebylo reálné. Zvláště po schodech. A tak znova, na kusy, a sestavit v galerii. Je to Marie, stojí tam a dívá se kolem sebe.
Jak jsem dělal filmovou klapku 2019
Nápad jsem měl vymyšlený už loni, bude to HADÍ KRÁL. Jednoho jsem už dělal, jenže ten byl velký asi metr. Klapka je malá.
Dobře, had je dlouhý, vlastně kulatá trubka s hlavou. A bude mít šupiny, přívětivý pohled a zlatou korunku. To byla teorie. Několik dnů jsem rovnal a stáčel toho hada, a pořád vypadal jak vinná klobása. Ani ta poměrně pracná hlava to nespravila, byla to porážka na celé čáře.
Když ne had, tak drak. Prostě se mi tahle havěť líbí a občas ji udělám. Tenhle drak bude mít hlavu a drápy, a bude držet zlatou kouli. No.
Zkusil jsem to. Nebylo to dobré, tak jinak. Udělám pro draka prstýnek. Brrr, tohle nešlo. A tak mám pořád jenom prstýnek. Večery jsme trávili vzpomínáním na pohádky - až jednou - no přece víla! Ano, víla, a vlasy bude mít jako vodu. To už šlo. A tak jsem udělal prstýnek už na čisto, vílu s vlasy jako řeka a bílou mušlí s perlou, aby se mohla zdobit. A tohle je výsledek. Prstýnek je zdobený listy a květinami, je přece z jezera.
Ano, je to PRSTEN JEZERNÍ PANÍ
A teď už dělám jen bedničku, ve které pojede do Zlína, ale před tím ještě na další výstavy.
Dnes, 7.prosince 2013 jsme pálili poslední předvánoční pec. A pak měl být klid, věnovat se novým originálům, podívat se do předvánoční Prahy, zajet na chatu nakrmit myši - plány jsou jedna věc, skutečnost se ukázala jiná. Pec stávkuje. Nechtěla teplotu zvednout víc, než 1000 stupňů, a to je málo.
....
Takhle nějak vypadá pec zezadu, a jen jeden člověk tomu rozumí. Jenže pec má velkou konkurenci - paní tohoto odborníka chtěla využít dnešek k výběru kabátu, a to je silná konkurence! Ale nakonec to dopadá dobře. Odborník je zde, a po pěti hodinách pec zase funguje.
Taková mrňavá součástka, velká jako krabička sirek!
Jak jsme stavěli cestu
Karantény lockdowny, sedět doma. No a tak jsme se rozhodli, že uděláme bezbariérovou chatu. Nápad bezvadný, jen je potřeba udělat nějaký nájezd, a je tam 7 schodů. Nevydumali jsme nic, to by bylo jako stavět pyramidu. Dobře. Chata má ještě dveře na terasu, a tam jsou schody jen dva. No a ještě dva dřevěné. Ale i tak je to už lepší. A uvnitř se to trochu přeorganizuje, to půjde. Nájezd bude kolem chaty, to bude taky lepší. A přijela firma. Složili nářadí, a že vysypou navážku na terasu. Traktorem. Zkusili to jednou, to ještě vyšlo. Podruhé se kola začala bořit, a hrozilo, že zboří hráz u rybníka a spadne tam. Hráz už byla nahnutá, a hrozilo, že se traktor zaboří ještě víc a poškodí elektrický kabel.
Jak vznikaly hodiny INFINITY pro Rehabilitační ústav v Brandýse nad Orlicí 30.6.2017
Infinity – nekonečná smyčka, Indie, jóga, královský had – kobra. A modrá, barva nekonečné oblohy. To byl první motiv.
Hodiny budou instalovány do dost velké tělocvičny, musí mít tedy odpovídající velikost. To byla práce, která se z fotografií dělala na PC. Ideální velikost byl
kruh o průměru 120cm.
Potom bylo nutné najít kobru – tedy fotografii. Nebylo to tak jednoduché, ale nakonec se krásná hlava kobry královské našla. Budu to hodiny. Přes číselník se obtáčí hlava kobry a přechází do smyčky. To byl základ. Jenže základ stále na papíře. Pro realizaci bylo nutné respektovat velikost pece, a především možnosti hlíny, seschnutí, smrštění při výpalu, a samozřejmě i její deformace. Plastika musí být z menších dílů, které na sebe budou navazovat. A také to celé musí být schopno instalace v tělocvičně.
Konečně přišel čas prvního výpalu. Kobra vyšla z pece krásná a neporušená, ani číselník se nezdeformoval.
Modrá engoba, kterou jsou hodiny přelity, byla poněkud jednotvárná, a tak j sou smyčky doplněny o světle modrou, která se ve výsledku jeví jako stínování. Kobra je doplněna lesklou glazurou a stříbrnýma očima, i číselník má stříbrné číslice.
NA BAŽINĚ
Svatbu jsme měli před padesáti roky. Bydleli jsme u mých v podkroví. Bylo to romantické. Pod domem vedla silnice, málo používaná, a za ní byla řeka a splav. Romantika.
Silnici začali přebudovávat na R35. A bylo bahno. Všichni chodili v čistých botách, my ne. Než jsme přebrodili stavbu, vypadali jsme – nevím jak to nazvat. Silnice pokračovala, bláto už nebylo tak aktuální, a tak jsme se přestěhovali do družstevního bytu. Vedle R35, ale na druhém konci města. Konečně jsme byli čistí.
Ne nadlouho. Nová silnice si žádala nové osvětlení, a tak chodník vedle zbrusu nové R35 rozkopali. A zase bylo bahno. Trvalo to, moc nespěchali.
Protože jsme bydleli v druhém patře, příroda žádná, jezdili jsme často na chatu rodičů. Tu postavil manželův otec na pozemku, kde je několik pramenů a pramínků. A zase romantika, bylo tam vždycky vlhko, příjemně i v největších horkách, křemenáky rostly přímo před chajdou. Gumáky byla samozřejmost i v nejteplejších létech.
Chata potřebovala opravit, a tak tam přijela Spětka, vysypala písek a zapadla. Po nápravu, klasicky. Sice jsme si dělali z kamaráda legraci, že bude muset počkat, až to umrzne (bylo to v červnu), ale když nám traktoristi váhali s pomocí, že by tam zapadli taky, lehko nám nebylo. Bažina se hlásila o své právo.
Zapadli jsme tam vícekrát, a tak jediné řešení bylo vysypat hlavní cesty štěrkem. Stalo se, a zas jsme byli čistí.
Zatím naše první keramická dílna, adaptovaný prasečí chlívek, nám už přestala vyhovovat, vymysleli jsme si rodinný dům s ateliérem. Stavěli jsme na své zahradě, nejdřív jsme pokáceli ty nejlepší odrůdy jabloní, a na jejich místě začal bagr vyrábět bahno.
Tou dobou nám umřel náš pes kolových staveb – špic. Nový pes byla velká kníračka. Kdo zná knírače, ví, jaké mají ohromné tlapky. A ty byly plné bahna. Už jsme sice bydleli, ale zahrada ještě byla na papíře. Jen tu a tam vysazený nějaký proutek, ale jinak pustina. Musím ještě říct, že jižní plot sousedí s vlakovým nádražím – nákladním, a severní s R35. Naše Beruška, jak se té veliké psici říkalo, chtěla stihnout dění na obou stranách. A že uměla běhat! No a já jí ušila boty do bláta. Nadchly ji, lítala neuvěřitelně rychle do té doby, než z ní boty spadly. Ona zablácená až po uši, a zahrada pustá. Ze sotva zakořeněných keříčků jsem měla v lepším případě materiál na řízkování.
Časem vyrostla tráva, ale Beruška nezapomínala na prolety blátem a milovala záhony. Jednou zakopala do upraveného záhonu salátu manželovy zbrusu nové tenisky. Na podzim při rytí se našly. Nebo jsem přišla, a z čerstvě naseté mrkve koukal Beruščin aport, což byla 80 cm dlouhá kláda. No a když si podrbala záda na záhoně se zralými jahodami, bylo to už moc.
Jenže tou dobou jsme měli už dalšího velkého knírače, Akina. A všechny plůtky a ploty vzaly za své. Vzdali jsme to.
Přes veškerou psí snahu bláta ubývalo. A tak jsme se rozhodli postavit nový, větší ateliér. Naše zahrada je svažitá, takže na severu se dostanete na zahradu ze spodního podlaží, na jihu z toho nad ním. Při stavbě se všechna ta hlína musí dát pryč, a tak jí na zahradě vyrostla hromada asi 3x větší, než byla vyhrabaná díra do země. Myslím, že v té době jsme byli nejlíp chránění. Dvě černé střapaté příšery na té hromadě hlíny měly přehled o dění a dávaly to znát.
Jak šel čas, i tahle stavba se skončila a zahrada se začala zelenat, a několik let (tři, čtyři?) se zdálo, že jsme bahnu unikli. Přišly deště a povodně. Pro nás romantika, dívat se, jak se šoféři utopili, vodu nad kolena a nadávají na Litomyšl. My bydlíme tři metry nad silnicí. Jenže chata. Tam byla zrada. Už dříve jsme na příjezdovou cestu sypali kde co, aby ji pramínky moc nerozbahňovaly. Teď bylo zle. Byla to dvě auta stavebního smetí, kterými jsme ji zahrnuli. Cesta byla hrozná, jezdilo se po cihlách a tvárnicích. Všechno se usadí, i tahle cesta. Do nové povodně. A zase bahno, pak že ubývají pramenné oblasti. A zas nový svinčík ze staveb. Kolem chaty sice stále ještě funguje štěrk, ale ani ten nevydrží všechno. Například krtka.
To už jsme v současnosti. Na chatě řádí krtek, a že je pilný. A doma?
Jo doma. Bahno se nás drží pevně. Začalo to mírným vlhnutím dlažby pod kotlem. A dál a dál, zjistit odkud to teče se nedařilo. Odborníci rozhodli, že je porušená svislá izolace. Přijel bagr.
Tak zase bagr. Před terasou a před ložnicí udělal díru hlubokou 3,5m a na stříhaném trávníku hromadu hlíny několikanásobně větší než je ta díra. Voda žádná, izolace suchoučká.
Je říjen, listopad. Letos je k nám počasí vlídné, doma máme hlínu jen suchou. Prosinec, Trochu zapršelo. Přijel bagr. Díru zasypal, jenže hromady ubyla jen troška. Další hlínu přemístil na bývalou skalku vedle terasy a na dlážděnou cestičku. Takže vedle terasy je psí vyhlídkové místo. Naši velcí knírači už sice odpočívají pod hortenzií, ale střední knírač se šeltií jsou čilí a vynalézaví. A vyhlídky milují také. A hladká hlinitá, nyní už blátivá plocha bývalého trávníku je láká k proletům. Dům je obložený rohožkami, v obytném patře jsou vchody na terasu tři! A psi je střídají s pravidelností hodnou lepší věci.
Prší. Prší? No a co? Přece nebudeme doma! Že jiní psi jsou?
Ano je to tak, dělám vrátného, čistím tlapy a čekám na dobu ledovou.
8.2.2013
